Ohlédnutí za vyškovským kurzem základní přípravy AZ

I přes epidemiologickou situaci v naší zemi pokračovaly kurzy základní přípravy ve Vyškově. Za Krajské vojenské velitelství (KVV) hl. m. Praha se v únoru a březnu účastnili i budoucí příslušníci Aktivní zálohy (AZ). Většina z nich kurz úspěšně dokončila. Mezi nimi i Jiří H. nyní střelec mechanizované čety AZ v Táboře.

Tento mladý muž v civilu pracuje jako konstruktér forem pro betonové odlitky. Zajímalo nás, co ho vedlo k tomu vstoupit do AZ. Jak sám říká, už od malička slýchal, že vojna dělá z kluků muže. Podle slov jeho táty byl rok na vojenské katedře a rok „v zeleném“ skvělou školou života. V tom dobrém i špatném. Vzpomínal, jak tehdy na vojně potkal lidi ze všech společenských vrstev a musel s nimi vytvořit tým a fungovat.

Podobnou zkušenost má i Jiří H. z Vyškova, kde měli v četě od doktora až po truhláře, a museli spolu táhnout za jeden provaz. Uniforma setřela všechny rozdíly. Bylo jedno, kdo má jaké vzdělání či profesi. Najednou si byli všichni rovni a nikdo neměl žádné výhody. Při jeho rozhodování stát se „záložákem“ hrálo roli nejen vlastenectví, ale také fakt, že chce být užitečný například při povodních.

Od vyplnění žádosti o zařazení do AZ, pohovoru na „rekrutačním“, přezkoušení fyzické zdatnosti a splnění dalších podmínek, uběhl téměř rok. Hodně do toho zasáhl „covid“, kdy ve vojenské nemocnici výrazně omezili provoz, takže vyšetření absolvoval až po několika měsících. Protože se rozhodl sloužit u jednotky 4. brigády rychlého nasazení v Táboře, musel zvládnout i náročné výběrové řízení. Vzhledem k tomu, že dříve hrál hokej na nižší úrovni, má dobrou fyzickou kondici. V rámci své přípravy chodil na túry se zátěží, dělal kliky, sedy-lehy a posiloval. Díky tomu výběrové řízení, jehož součástí byl i přesun s dvaceti kilovým batohem, zvládl.

Postupné rozvolňování epidemiologických opatření nám umožnilo se s Jiřím H. (J.H.) osobně setkat, zavzpomínat na vyškovský kurz a zeptat se na pár otázek.

Po zkušenosti z výběrového řízení v Táboře byl pro vás kurz základní přípravy ve Vyškově náročný?

J.H.: Fyzicky se to dalo zvládnout. Náročné to bylo spíš po psychické stránce. Kvůli covidu platila přísná omezení. Po výcviku jsme museli zůstávat jenom na svých pokojích. K dispozici jsme měli jen jedno patro a nesměli se stýkat s ostatními. Byli jsme naprosto izolovaní a nemohli chodit ani po areálu.

Covidová opatření zasáhla celou naši zemi, armádu a vyškovský kurz nevyjímaje. Jak vypadal váš běžný den na kurzu a co vás nejvíce bavilo?

J.H.: Nejvíce nás bavila rozcvička s panem rotmistrem, ta byla skvělá. Jenže po pár dnech všechno zmrzlo a bylo to spíš na bruslení než běhání. Vlivem počasí a vytíženosti kurzu nám rozcvičky zrušili. Ostatní dny začínaly ranním nástupem, kde nám mimo jiné měřili i tělesnou teplotu. Následovala snídaně a nástup do zaměstnání. Náš běžný den začínal v pět ráno a končil v deset večer, někdy i později.

Nastala během kurzu ve Vyškově situace, kdy jste si sáhl na dno. Co pro vás byla největší výzva?

J.H.: Ani ne tak fyzicky, jako psychicky. Jak mi říkal pan major z vašeho KVV hl. m. Praha, horší bylo zvyknout si na režim. První tři dny mi připadaly jako týdny, ale pak už to začalo utíkat. Být v zápřahu 16 hodin v kuse, celou dobu na nohou, kdy jsme si nesměli pomalu ani sednout, bylo náročné. Ve slabé chvilce jsem si říkal, co tady ještě dělám, neměl bych se na to vykašlat a jet domů? Takové pocity měl ale téměř každý. Nicméně navzájem jsme se podporovali.

Kritickou situaci jste ustál. Při pohledu zpátky, co z výcviku vám přišlo zajímavé?

J.H.: Určitě zajímavý byl boj o budovu. Měli jsme se dostat do horního patra budovy a pak seskočit dolů na jedoucí vozidlo (BVP). Cílem bylo výbušninou zneškodnit vozidlo a posléze z něj seskočit. V podstatě šlo o formu zkoušky odvahy, abychom si podobnou situaci vyzkoušeli a nebáli se.

Kolik jste měli pokusů a byl mezi vámi někdo, kdo to nezvládl?

J.H.: Pokus byl jen jeden. Obecně byl výcvik napresovaný tak, že nebyl čas na nic víc. Celá nová výuková osnova se zkoušela poprvé. Úkoly v zaměstnání „odvaha“ zvládli všichni. Nebylo se čeho bát, vše bylo pod kontrolou.

Na jedné fotografii je vidět, jak přecházíte přes překážku v zakouřeném prostředí. Můžete nám říct, kde se to odehrávalo a popsat o co šlo?

J.H.: Akce „ohnivá dráha“ byla kousek nad kasárnami. Učili jsme se při ní zacházet s plynovou maskou a vyzkoušeli si, jak funguje v praxi. Také jak to vypadá, když si ji nějaký smolař nasadil špatně. Šlo o nácvik orientace v prostoru s nulovou viditelností, kde jsme se učili překonat strach z chůze do neznáma a komunikovat v týmu.

Jaký byl komplexní výcvik a jak dlouho trval?

J.H.: Náš „komplexák“ trval bohužel krátce, od brzké půlnoci přes celý den až do rána následujícího dne. Do kasáren jsme dorazili kolem sedmé ranní. Na zádech jsme nosili velkou polní. Venku jsme spali jen jednu noc. Přístřešky jsme stavěli z toho, co nám nabídl les. Vyfasovali jsme obří spacák, v něm se spalo jako v bavlnce, ale sotva hodinu a půl. Během „komplexáku“ jsme trénovali přískoky a vzájemné krytí, ušli jsme něco mezi 15 a 20 kilometry. Velkou část zabrala dráha bojovníka.

Můžete nám popsat, jak jste dráhu bojovníka zvládli?

J.H.: Instruktoři nám celou dráhu představili a vysvětlili. Potom jsme si mohli vyzkoušet všechny překážky. Naostro jsme ji pak šli s municí, kterou jsme ve druhé polovině vystříleli. Měli jsme dráhu překonat co nejpoctivěji. Nebyla na čas, ani nebyl žádný systém trestných bodů. Kvůli počasí byly některé překážky vypuštěny. Zpočátku byl všude led, později bláto. Nikdo nechtěl, aby některý z nás uklouzl, spadl z výšky a zranil se.

Všichni z vaší skupiny kurz základní přípravy zvládli, nikdo to nevzdal, nezranil se?

J.H.: Z naší původní skupiny čítající dvacet lidí skončili ze zdravotních důvodů čtyři. Všichni jsme se navzájem drželi. Když už to někoho hodně štvalo, ale viděl, že ostatní neremcají, tak se zase uklidnil a šlo se dál. Určitě tam pro některé bylo pár krizových okamžiků.

Jak jste vnímal práci instruktorů, chovali se jako profesionálové?

J.H.: Na instruktory můžeme pět jen ódy. Ne, že by nás hýčkali nebo rozmazlovali. Naopak. Při chvilkovém zaváhání nám to dokázali pěkně opepřit. Pokud jsme prokazovali snahu a dělali, co měli, jednali s námi velmi slušně. Postupně nám zvyšovali nároky. Vše se snažili vysvětlit, ukázat, v případě potřeby neváhali pomoct. Nemohli jsme si stěžovat. I jako lidé byli super. Zvlášť musím ocenit „hostujícího“ praporčíka – instruktora komanda. Ten chlap byl úplně skvělý a osvědčil se i jako psycholog. Byl tam kluk, který to moc nezvládal a on ho před celou jednotkou jak se říká „rozebral“, ale neponížil. Bylo neuvěřitelné, jakým způsobem ho dokázal namotivovat, dalo by se říct „koučovat“. Opravdu věděl, co dělá.

Setkání s tímto instruktorem byl pro vás silný zážitek?

J.H.: Pan praporčík mě opravdu překvapil svým „selským rozumem“, myšleno samozřejmě pozitivně. Můžu říct, že Vyškov byl takový souhrn silných zážitků. Rozhodně tento instruktor bude jeden ze středobodů, na které si vzpomenu. Pan praporčík mi dal asi nejvíc ze všech instruktorů.

Kurz základní přípravy máte úspěšně za sebou, k čemuž vám gratuluji. Co očekáváte od zařazení do čety AZ v Táboře?

J.H.: Těším se, že mě v Táboře naučí techniky týkající se přežití a jiné vojenské dovednosti. Doufám, že tam bude dobrá parta. Výcvik by tam měl být všeobecně náročnější. Určitě to pro mě bude výzva, skloubit rodinný život a práci s fyzickou přípravou pro armádu. Ale výzvy tohoto typu mám rád.

Na závěr, co byste vzkázal všem, kdo přemýšlí o vstupu do AZ?

J.H.: Dá se to zvládnout, není to nic těžkého. Počítejte ale s tím, že si sáhnete občas na dno. Ať ve svém volném čase jako „civilista“ třeba rádi trempujete nebo děláte air soft, pořád jste v relativní komfortní zóně. Po skončení akce můžete jít domů, kde si dáte teplou sprchu, dobrou večeři a jdete spát. V armádě a ani na kurzu se vás nikdo neptá, jestli něco chcete udělat. Tam prostě dostanete rozkaz a ten splníte. A když nesplníte, tak si nesete následky. Tím si svou komfortní zónu posunete dál a zjistíte, kam až můžete zajít. Základní výcvik ve Vyškově se dal zvládnout a jsem rád, že jsem do toho šel. Za sebe říkám, že to za zkoušku stojí.

Děkujeme za rozhovor panu Jiřímu H. a přejeme mu v táborské četě AZ hodně úspěchů.

Text: kpt. Mgr. Martina Sofie Halíková, pověřená TID KVV hl. m. Praha

Foto: archiv Úseku základní přípravy VeV-VA