11.2.2021 = 11 dnů v kurzu základní přípravy
Armádní rekruti, noví záložníci i dobrovolníci jedou v nepřetržitém vojenském režimu. Zatím se jejich příprava nesla převážně ve znamení studia, střídavě s pořadovými nácviky a rozvojem základních pohybových schopností a dovedností.
Záložníci a dobrovolníci už však stihli získat i své první zkušenosti z praktického výcviku, mimo jiné i výcviky ve střelbě z pistole a útočné pušky. Nutno podotknout, že jejich odolnost dokonale prověřuje neustálé mrazivé počasí i sníh. Tedy vše, co k tomuto neoblíbenému termínu patří a čeho se nejvíce jeho účastníci obávají. Již zítra končí výcvik pro záložníky a dobrovolníky, kteří se rozhodli si kurz základní přípravy rozdělit do dvou bloků a také výcvik záložníků-specialistů, jejichž kurz zde trvá 12 výcvikových dní. Jedná se však pouze o 8 vojínů a 2 vojínky.
Co vede mladé lidi právě ke vstupu do aktivní zálohy? To se dozvíme i z osobní zkušenosti Vojtěcha Tomana, právníka z ministerstva práce a sociálních věcí. Ten kurz aboslvoval na konci loňského roku a o svoje zážitky se nyní podělil v odborném časopise Právní rádce. Reportáž si můžete přečíst níže.
Text a foto: kapitánka Monika Nováková, tisková a informační důstojnice VeV-VA
09.02.2021, Právní rádce, Strana 62, Vojtěch Toman, Rubrika: Společnost
Jsem vrchním ministerským radou v oddělení právní podpory správních činností ministerstva práce a sociálních věcí a čerstvě též svobodníkem na pozici střelce pěší roty při Krajském vojenském velitelství Plzeň. K obojímu vedla zdlouhavá cesta, každopádně můj první kontakt s Armádou ČR se uskutečnil ještě v čase mého působení na ministerstvu spravedlnosti, kdy se mi naskytla příležitost zúčastnit se kurzu speciální přípravy pro krizové situace, pořádaným Vojenskou akademií ve Vyškově. S několika kolegy jsme se bez váhání přihlásili a zúčastnili. Ačkoli se jednalo jen o několikadenní záležitost, zkušenost to byla velice intenzivní.
Toto prvotní střetnutí mi nasadilo brouka do hlavy. Ač se léta věnuji historickému šermu, takovýto zážitek byl opravdu vybočením z komfortní zóny a zanechal ve mně hlubokou stopu. Má tehdejší kolegyně, sama členka aktivní zálohy, měla o mém osudu zcela jasno. S naprostým nadšením mi povyprávěla o svých zkušenostech a najednou jsem se ocitl v kanceláři rekrutačního střediska.
Musím uznat, že jsem měl pocit, jako by tam čekali právě a jen na mě. Poddůstojnice, která se mě ujala, se nenechala zmást jedinou z mých zvídavých otázek. Vše zapsala a odkázala mě na krajské vojenské velitelství, v mém případě dle bydliště v Plzni. Pak nastala část papírování. I zde mi však byl velice nápomocný pan nadrotmistr, veškeré formuláře jsme zdárně prošli a po podpisu přísahy jsem byl odeslán do Ústřední vojenské nemocnice v Praze na lékařská vyšetření. Tady čekala první zkouška. Naplánovat si prohlídky od zubaře po psychiatra tak, aby je člověk vtěsnal do tří hodin, bylo skutečným projevem hlubokých taktických znalostí. Nicméně se všemi potřebnými lejstry jsem se nakonec dostal před posudkovou komisi.
Zde se musím podělit o své překvapení, neboť z přibližně 20 přítomných zájemců (o aktivní zálohu i o dráhu vojáka z povolání) jsme bez problémů prošli jen dva.
První povolávací rozkaz
Pomyslná vstupní brána do aktivní zálohy se otevřela a já již jen čekal na povolávací rozkaz na kurz základní přípravy. Na podzim dorazily rozkazy rovnou dva. Jeden, dle kterého jsem se měl podrobit testu na SARS-CoV-2 na odběrovém místě v Ústřední vojenské nemocnici, druhý na kurz základní přípravy ve Vyškově v období mezi 23. listopadem a 24. prosincem. Tento kurz, ve své podstatě výcvik branců, probíhá za běžného stavu v období šesti týdnů, kdy mají zúčastnění volno od pátku do neděle. Tíživá pandemická situace si však vyžádala určité změny a kurz se konal v režimu nepřetržitého vojenského výcviku po dobu tří týdnů bez volna a bez možnosti opustit brány kasáren.
Po příjezdu do Vyškova, ještě než jsem měl možnost vstoupit do samotných kasáren, jsem obdržel od armády první vybavení – jednorázové zdravotnické rukavice a několik roušek. Následovala vstupní lékařská prohlídka a už jsem stál v atriu s deseti dalšími branci, kteří se mnou následující tři týdny budou tvořit 7. skupinu druhé čety. Zvídavé pokukování netrvalo dlouho, na řadu přišlo ubytování. Jelikož nás nebylo mnoho, dostal jsem samostatný pokoj s neprůchozí koupelnou. Poté jsme se odebrali k výdeji materiálu. Zde se zdržím komentářů, koloruji to snad jen tím, že výkonný důstojník se nám za jeho nedostatečnou kvalitu a zastaralost omlouval a při zmínce, že má obrana přijít o dalších několik miliard korun, jen zesinal a obrátil oči v sloup.
Cestou zpátky jsem si prohlížel obličeje ostatních. Nebyl v nich ani náznak pochybnosti, zklamání či nejistoty. Ostatně všichni jsme tu byli dobrovolně, odhodláni okusit alespoň část toho, co musí absolvovat vojáci z povolání. Jen co jsme se oblékli do uniformy, opravdu začal nový život. Je to trochu jako v mateřské škole; znovu vás učí chodit, nebýt jako stádo, ale držet se ve tvaru, učí vás zdravit… Vlastně vojenský život není až tak odlišný, jen se jedny návyky vymění za jiné, prohodí se priority. To, co bývá v civilním životě samozřejmostí, je zde luxusem a naopak všední starosti a maličkosti jdou stranou.
První týden se samozřejmě nesl v teoretickém duchu, vedle tělesné přípravy se z učebny příliš nedostanete. Musíte se naučit vše od topografické přípravy, právní úpravy až po OPZHN (ochrana proti zbraním hromadného ničení).
Je to jen v hlavě
Na konci prvního týdne přišlo první fyzické přezkoušení. Variace povolání všech zúčastněných byla samozřejmě pestrá – od pekaře přes dělníka výškových prací až po právníka. Tedy někteří s přezkoušením měli menší, jiní větší problém. Nicméně první přezkoušení se neslo v uvolněném duchu a bylo spíše na ukázku toho, jak na tom kondičně každý jsme. Tabulky nejsou vytvořeny nijak přísně a limity se dají zvládnout, nicméně představa, že vstanete od stolu a bez problémů projdete, je lichá. Splnění vyžaduje alespoň základní fyzickou přípravu již před kurzem. Na druhou stranu pro nás „kancelářské typy“ to má jednu nespornou přidanou hodnotu – celý kurz jste nuceni se hýbat, což zprvu bolí, jak jsem na vlastní kůži poznal, po několika dnech si ale zvyknete a na konci kurzu už jste přivyklí natolik, že vám pohyb začne citelně chybět i po návratu do civilního života. Ostatně jak instruktoři dokola opakovali: „Je to jen v hlavě.“ Člověk až sám nad sebou žasne, co všechno zvládne a vydrží.
Druhý týden následovalo to, na co jsme se těšili nejvíc – manipulace se zbraněmi a střelby. Učíte se ovládat pistoli, samopal, útočnou pušku, pancéřovku, kulomet a ruční granát. Prvotní nejistota a nervozita opadne velice rychle, nicméně respekt ke zbraním musí zůstat nebo ho musíte získat.
V průběhu druhého týdne skupiny, do kterých jsme byli rozřazeni na počátku, prakticky zanikly a my byli spojeni do čety. Již jsme nefungovali odděleně, ale jako jedna homogenní skupina. Chce to trochu vůle a sebezapření, ale jinak se ani existovat nedá. Problém a potíž jednoho se stává problémem všech.
S touto změnou přišla ještě další – střídání instruktorů. Co zde musím vyzdvihnout, je jejich přístup. Naše obavy se nenaplnily, neboť zkazky o tom, jak profesionální vojáci smýšlejí o aktivní záloze s despektem a jak se chovají k jejím příslušníkům, byly zcela lživé. Ačkoli obě skupiny instruktorů byly, s ohledem na nelehkou personální situaci, odveleny od svých domovských útvarů a v kasárnách byly zamčeny prakticky od jara, na jejich chování vůči nám se to nijak neprojevilo. S elánem a trpělivostí se nám všichni věnovali, ač, jak si dovedu představit, neustálé omílání těch samých pouček a oprava stále těch samých chyb pro ně musely být ubíjející. Jednalo se o muže povolané, s dlouholetou armádní zkušeností, ve většině případů i z bojových zahraničních misí či kurzů. Koneckonců v průběhu kurzu si vytvoříte silné pouto nejen mezi sebou navzájem, ale právě i ke svým instruktorům/velitelům. Oni udělají v rámci možností vše pro to, abyste se cítili co nejkomfortněji, na oplátku vy pro ně uděláte vše, co od vás v rámci výcviku požadují.
Představa, že se rekruty snaží zlomit a předělat k obrazu svému, je zcela lichá. Valná většina pouček a pravidel vám s odstupem času a po krátkém zamyšlení přijde zcela rozumná, praktická a důvodná. V situacích, pro které jsou určeny, by se podle nich zachoval nakonec snad každý. Cílem kurzu je tedy vlastně jen odbourat ten potřebný čas a zamyšlení. Nikoli aby člověk jednal bezmyšlenkovitě nebo zbrkle – věci se naučíte správně a pak je opakujete pořád dokola, dokud je neděláte správně, přesně a automaticky. Jestli něco může ochránit vás, vaše kolegy i všechny ostatní, je to právě tato schopnost.
S buddym v zádech
Poslední týden nás čekalo další fyzické přezkoušení, tentokráte už „naostro“, pokračoval nácvik střeleb, zdolání překážkové dráhy a úkoly, které měly komplexně prověřit, co jsme si v průběhu kurzu osvojili. Perličkou na závěr bylo zdolání cesty bojovníka (byť s ohledem na počasí zkrácené) – jedná se o systém překážek a úkolů, který absolvujete v zakouřeném prostředí s plynovou maskou, střelbou cvičnými náboji a se svým buddym (buddy systém = systém dvojic).
Necítíte strach, ale soustředíte se, abyste vše udělali správně; necítíte ani obavy ze zranění, ale jste opatrní. Jediná chvíle, kdy znervózníte, je v případě, že ztratíte svého buddyho byť na vteřinu z dohledu. Společným úsilím jsme se však úspěšně dostali k poslední překážce, tou bylo zdolání řeky na laně. Jeden kolega z první čety se vykoupal, a co vám budu nalhávat, v rámci panující řevnivosti jsme měli škodolibou radost.
Naše četa zdolala řeku zdárně suchou nohou, nastal však jiný problém. Nejstarší z nás (51 let) odmítl řeku překročit. Hrozilo mu tím ukončení kurzu. Velitel roty však nabídl alternativu – bude označen za raněného a zbytek čety ho musí dopravit na nosítkách co nejrychleji poklusem zpět do kasáren, které byly vzdáleny zhruba osm kilometrů. Ač se zprvu bránil, nedali jsme mu moc šancí odmlouvat a úkol zdárně splnili. Jsou to právě takové situace, když vidíte, jak všichni fungují jednotně jako dobře namazaný stroj. Kdy dojdete k uvědomění, že i toho vykoupaného nešťastníka z první čety, kdyby nebylo zbytí, řevnivost neřevnivost, byste bez váhání popadli, naložili na nosítka a odnesli úplně stejně tak. Udělali byste cokoli, abyste mu pomohli, zachránili ho. Dle mého názoru je to přesně ten stav mysli, se kterým máte brány kasáren opouštět.
Poté už následovaly souborné zkoušky dovedností a znalostí. V napjaté atmosféře, která by se dala krájet, jsme nehnutě a beze slova čekali na chodbě před učebnou, dokud na nás nedojde řada. Nakonec prošli všichni, kteří se dostali až do tohoto bodu; v průběhu kurzu nás z přibližně sta zúčastněných opustila z různých důvodů třetina – kurz úspěšně dokončilo 66 z nás.
Nutno podotknout, že nedošlo k žádným vážným zraněním, kurz je sice fyzicky a psychicky náročný, ale jak jsem již psal, nikdo se vás nesnaží zlomit ani zničit a bezpečnost je postavena na první místo. Pokud si tedy někde potají neublížíte vlastní nešikovností, není čeho se v tomto směru obávat. S odznakem na baretu a s hrdostí v hrudi jsme pak už jen vytvořili společnou fotku, vřele se rozloučili, popřáli si hodně zdaru ve svých civilních životech i v dalším vojenském působení a rozprchli se opět do všech stran republiky.
Armáda jako sebepoznání
Být příslušníkem aktivní zálohy není pro každého, a jak nám samotní instruktoři upřímně sdělili, ani s námi by se nechtěli ocitnout bok po boku v bojové situaci. Až nastoupíme k vybraným útvarům a budeme sbírat na cvičeních další zkušenosti, alespoň zčásti přispějeme k fungování hrdého a pevného štítu, kterým Armáda České republiky bezpochyby je.
Připraveni budeme vyčkávat situace, kdy profesionální vojáci budou potřebovat pomoct ve své snaze (ani jejich počty nejsou bezbřehé a nemohou být všudypřítomní) zabezpečit Českou republiku a její občany, ať už proti přírodním živlům či vnějšímu napadení, byť všichni pevně doufáme, že taková situace nikdy nenastane. Nejde o projev odvahy, patriotismu či smyslu pro povinnost, je to o možnosti se připravit na rozličné situace v době, kdy je čas zkoušet a opakovat, kdy je čas dělat chyby a zase je napravovat, protože mohou nastat situace, kdy čas dojde stejně tak jako možnost udělat chybu.
Aktivní záloha mě hodně naučila a hodně mi dala. Dozvěděl jsem se o sobě nové věci a své osobní limity posunul o kus dál. Není to pro každého, ale za sebe to rozhodně doporučuji. A kdybyste to přece jen nezvládli, alespoň jste to zkusili. Kdykoli v průběhu to můžete vzdát, ale proč byste to dělali – ostatně, je to jen v hlavě…
